Cévní chirurgie pro mě byla láska na první pohled, říká lékař

Jeho babička byla lékařka. A v lékařském prostředí se pohybovali i jeho rodiče. Díky tomu měl k medicíně velmi blízko už od dětství, což ho přirozeně nasměrovalo k tomuto oboru. „O tom, že chci být lékařem, jsem tak měl vážně jasno už od základní školy,“ říká Anton Karalko, cévní chirurg a majitel kliniky Venova.

Cévní chirurgie – to nezní jako ten nejatraktivnější lékařský obor. Byla to jasná volba nebo jste o oboru váhal?
Byla to láska na první pohled. Upřímně, žádný zásadní argument nebyl. Prostě jsem nastoupil na kliniku a rovnou se ocitl v cévně-chirurgickém prostředí se vším, co k tomu patří – dobrým i špatným.

Hned po škole jste odešel pracovat do Německa. To je věc, kterou spousta lidí velmi nerada vidí. Přece jenom, vystudujete drahou školu za peníze českých daňových poplatníků, a poté jdete léčit lidi do Německa, místo abyste to „vracel“ pacientům doma. To nezní úplně fér... Setkal jste se s podobným názorem i ve svém okolí? A jaká je pro tento krok vaše „obhajoba“?
To víte, že jsem se s takovým názorem setkal, a chápu, odkud pramení. Jenže realita je trochu složitější. V době, kdy jsem školu dokončil, byla situace v českém zdravotnictví, pokud jde o podmínky pro mladé lékaře, dost demotivující – ať už šlo o mzdu, možnosti dalšího vzdělávání nebo celkový přístup k nám jako k začínajícím lékařům.

Odchod do Německa pro mě nebyl útěk, ale investice – do vlastního profesního růstu, vzdělání a zkušeností, které bych v tehdejších podmínkách tady jednoduše nezískal. Získané zkušenosti si nenesu jen pro sebe – přináším je s sebou zpět. Ať už jde o konkrétní odborné postupy, nebo třeba o jiný přístup k pacientům a organizaci péče. Nemyslím si, že bych něco dlužil. Naopak, právě díky tomu, že jsem si šel svou cestou a učil se jinde, dnes můžu nabídnout mnohem víc.

V Německu jste strávil přibližně deset let. To je dlouhá doba, takže si můžete dovolit i srovnávat české a německé zdravotnictví. Jak to vidíte?
Přestože se obě zdravotnictví v mnohém podobají, rozdíly jsou znatelné. Jedním z hlavních rozdílů je podle mě organizace práce a systémová efektivita. V Německu je mnohem lépe nastavený systém postgraduálního vzdělávání lékařů, větší důraz se klade na jasně strukturovaný kariérní růst, mentoring a specializační přípravu.

Další rozdíl je v dostupnosti moderní medicínské techniky a investicích do vybavení. Na druhé straně, české zdravotnictví má silnou tradici, velmi kvalitní odborníky a v mnoha ohledech se drží velmi vysoko, i když za nesrovnatelně složitějších podmínek. A co se týče přístupu k pacientovi, tam vnímám rozdíl spíš v systému než v lidech.

Německý systém je funkčnější, efektivnější a lépe podporuje rozvoj lékaře, ale české zdravotnictví má obrovský potenciál, jen mu k tomu musíme vytvořit lepší podmínky.

A když srovnáte české a německé pacienty?
Rozdíly mezi českými a německými pacienty samozřejmě existují, ale nejsou nijak dramatické, spíš kulturně podmíněné. Co ale platí v obou zemích, je to, že když pacient cítí, že mu lékař naslouchá a má o něj skutečný zájem, dokáže být velmi vděčný a vstřícný. V tomhle jsou si lidé všude na světě podobní, ať už mluví česky nebo německy.

Nakonec jste se ale do Česka vrátil a založil tu vlastní kliniku. Nepřemýšlel jste, že byste tu nastoupil do nemocnice?
Přemýšlel. A mám to v plánu. Jen jsem si otočil to pořadí. Nejdříve vlastní klinika, později k tomu přidat i práci v nemocnici.

Učili Čechy kupovat letenky online. Dnes máme jiné výzvy, říká šéf Letušky

Proč jste kliniku nezaložil v Německu?
Na to se mě lidé ptají často. Možná by to z podnikatelského hlediska dávalo větší smysl, přece jenom nabízí Německo stabilnější podmínky, vyšší úhrady, jednodušší přístup k financování. Ale pro mě to bylo i o něčem jiném než jen o ekonomice. Chtěl jsem využít zkušenosti ze zahraničí a zkusit je přenést sem, kde podle mě můžou udělat největší rozdíl. Takže, i když to nebyla „snazší cesta“, dávala mi smysl lidsky, odborně i dlouhodobě.

Jak těžký to byl proces – zdravotnické zařízení určitě nevznikne přes noc...
Přesně tak – nevznikne přes noc a rozhodně ne samo od sebe. Byl to dlouhý a místy dost náročný proces, který vyžadoval trpělivost, vytrvalost, a hlavně ochotu učit se úplně nové věci mimo medicínu. Najednou už nejste jen lékař, ale i manažer, vyjednavač, administrátor, často i stavební dozor. Musíte se zorientovat v legislativě, získat všechna potřebná povolení, najít spolehlivé dodavatele, dát dohromady tým a zároveň držet kvalitu péče, kterou chcete nabízet.

Bylo to trochu jako stavět dům od základů s tím rozdílem, že v něm od začátku bydlí a fungují lidé. Ale i když to bylo náročné, nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval. Každá překážka mě něco naučila a každý posun vpřed mi potvrdil, že to má smysl. A dnes, když vidím, že naše zařízení opravdu pomáhá pacientům a funguje tak, jak jsem si to představoval, je to ten nejlepší pocit.

Právě jste nastínil dost zásadní věc. Jste lékař. Jenže vést kliniku, to vyžaduje také výborné manažerské schopnosti. Ne vždy ale mají „profíci“ ze specializovaných oborů obojí. Jak je to u vás? Musel jste se učit být manažerem?
Teď jste „uhodila hřebík na hlavičku“. Rozhodně jsem se musel učit být manažerem a pořád se učím. Lékařská fakulta vás připraví na diagnostiku a léčbu, ale ne na to, jak řídit tým, řešit provoz, rozpočty, legislativu nebo krizové situace. Když jsem začínal budovat kliniku, byl to doslova skok do studené vody. Musel jsem si osvojit úplně nové dovednosti – řízení lidí, finanční plánování, komunikaci s úřady, nastavování procesů...

A jak vám to šlo?
Upřímně? Spoustu věcí jsem si musel zažít metodou pokus–omyl. Naštěstí mě to ale začalo bavit. Mít možnost ovlivnit, jak vaše pracoviště funguje, jaký má směr, atmosféru i kvalitu péče, to je nesmírně motivující. Zároveň mám kolem sebe tým lidí, kteří mají ke svému oboru vztah a spoustu věcí zvládneme společně. Takže ano, být dobrým lékařem ještě neznamená, že automaticky zvládnete vést kliniku. Ale když do toho dáte energii, pokoru a chuť učit se, dá se to zvládnout. A nakonec vás to může i obohatit úplně jiným způsobem.

Teď se na to podívejme ještě z jiného úhlu pohledu, tedy od lékaře směrem k pacientům. Na stránkách vaší kliniky je citát „Lékař musí mít dvě věci: vědění a srdce“ – vědění získá během studií a praxe, jak se ale učí empatický přístup k pacientům?
To je skvělá otázka a velmi podstatná, protože empatie není „měkký doplněk“ medicíny, ale její naprosto klíčová součást. Vědění se dá naučit z knih a praxe. Ale empatie? Ta se nedá nadrtit. Člověk k ní musí dozrát – často až skrze zkušenosti, vlastní chyby, setkání s lidským trápením nebo i nemocí v rodině. U mě osobně to byla kombinace několika věcí. Práce v zahraničí, kde se klade velký důraz na komunikaci s pacientem, zpětná vazba od lidí kolem mě, ale i prosté pozorování: jaký přístup funguje a kdy naopak pacient odchází nespokojený, i když dostal „technicky správnou“ léčbu.

Ve svém centru se stará o paralympioniky. Stát fyzioterapii podfinancoval, říká

Co je podle vás v tomto směru základem?
Myslím si, že je to pokora. Uvědomit si, že pro pacienta nejsem jen odborník, ale i průvodce v situaci, která je pro něj často nepříjemná, neznámá nebo děsivá. A někdy stačí opravdu málo, pozorně naslouchat, vysvětlit věci srozumitelně, být trpělivý. Empatie se dá pěstovat, ne jako herecký výkon, ale jako opravdový zájem o člověka naproti vám. A když ji lékař spojí s odborností, vzniká to, co by podle mě měla moderní medicína představovat: kompetence i lidskost v jednom.

Vraťme se k samotné klinice a jejímu zaměření. Na začátku stála hlavně na cévní chirurgii. Co si pod tím laik či potenciální pacient má představit? Co všechno řešíte?
Pro laika to možná zní trochu technicky, ale ve skutečnosti se jedná o velmi běžné problémy, které trápí obrovské množství lidí, často aniž by si uvědomovali, že jde o skutečné onemocnění, které má řešení. Zaměřujeme se především na chronické žilní onemocnění, tedy typicky na křečové žíly, metličky, otoky nohou, bolestivost, pocit těžkých nohou nebo třeba záněty povrchových žil.

Díky moderním metodám dnes dokážeme většinu těchto potíží vyřešit ambulantně, bez nutnosti hospitalizace a bez celkové anestezie, ať už pomocí laseru, nebo mechanické ablace, sklerotizaci. Pro pacienty je důležité vědět, že nejde jen o estetický problém. Neléčené žilní onemocnění může mít vážné následky, a zároveň je dnes léčba mnohem šetrnější, rychlejší a efektivnější než dřív.

Jak se tento obor vyvíjí v posledních letech? Promítají se i do něj moderní technologie a stále dokonalejší přístroje?
Rozhodně ano. Žilní chirurgie patří mezi ty obory, kde je pokrok opravdu znát. Za posledních 10–15 let se zásadně změnil přístup k léčbě, techniky i samotné výsledky. Dříve byla hlavní metodou tzv. strippingová operace, tedy chirurgické vytažení žíly, většinou v celkové anestezii, s nutností delší rekonvalescence a rizikem komplikací.

Dnes už se od toho ve většině případů ustupuje. Nahradily to moderní, minimálně invazivní metody. Používáme laser, radiofrekvenci, biologická lepidla nebo pěnovou sklerotizaci, všechno ambulantně, bez nutnosti celkové narkózy, s minimální zátěží pro pacienta. Výsledky jsou spolehlivé, esteticky výrazně lepší a návrat k běžnému fungování je otázkou dní, ne týdnů. Kromě samotné léčby se ale zlepšuje i diagnostika. Ultrazvukové přístroje jsou přesnější, kompaktnější, umožňují detailní mapování žilního systému přímo v ambulanci.

Technika v tomto oboru udělala obrovský krok kupředu, ale stejně důležitý je i posun v myšlení. Dnes už se pacienti nemusí bát bolestivé operace a dlouhého hojení. Žilní chirurgie je dnes moderní, efektivní a velmi šetrná disciplína.

Jen u cévní chirurgie ale nezůstalo. Dnes je Venova moderní klinikou ženského a mužského zdraví, které podporuje ambulantní péčí v oborech urologie, gynekologie a žilní chirurgie. Plánujete kliniku ještě rozšiřovat?
Další rozšiřování služeb máme v plánu. Ale zůstaneme u našeho konceptu, co se týká oborů.

Klinika je soukromá, mění se přístup Čechů k soukromému zdravotnictví?
Mění, v posledních letech docela výrazně. Podle mého názoru správným směrem. Lidé už dnes nechodí do soukromých zařízení jen proto, že „někde jinde to nešlo“. Čím dál častěji je to vědomá volba kvůli přístupu, prostředí, dostupnosti termínů, lepší organizaci.

Prkna, která znamenají svět, vyměnil za farmářské trhy. A ty ho stále baví

Myslím si, že české zdravotnictví má obecně dobrou úroveň, v tom státním ale často postrádám ten individuální přístup, o němž jsme hovořili. Je právě empatie, porozumění a lidský přístup to, za čím pacienti chodí na soukromé kliniky?
Přesně tak, individuální přístup, empatie a ochota věnovat pacientovi čas jsou dnes možná tou největší devizou soukromých klinik. České zdravotnictví má bezesporu vysokou odbornou úroveň, o tom není pochyb. Máme skvělé lékaře i sestry, kteří často pracují v extrémních podmínkách. Problém ale je, že právě kvůli přetížení systému a nedostatku času často mizí to nejzákladnější – lidský kontakt.

Vaše klinika nemá smlouvy se zdravotními pojišťovnami. V čem je to těžší a v čem naopak jednodušší, než kdybyste je měli?
Těžší je to hlavně v oblasti financování a dostupnosti pacientů. Bez smluv se zdravotními pojišťovnami nese naše klinika celou finanční zátěž sama, což znamená větší riziko a potřebu velmi pečlivého plánování rozpočtu. Nemáme garantovaný příjem, takže musíme víc pracovat na tom, aby k nám pacienti chodili a aby byla naše nabídka atraktivní a kvalitní.

Na druhé straně je to i jednodušší v tom, že nejsme svázáni pravidly a omezeními, která pojišťovny často ukládají, například co se týče délky vyšetření, použitých metod, frekvence kontrol nebo administrativních nároků. Můžeme si sami nastavovat standardy péče, pořadí pacientů i způsob komunikace. To nám umožňuje větší flexibilitu a rychlejší reakce na potřeby pacientů.

A máte v plánu se zdravotními pojišťovnami spolupracovat?
Ano, získat smlouvy chceme. A už na tom i pracujeme.

Berou pacienti fakt, že nemáte smlouvy s pojišťovnami, jako překážku?
Je pravda, že pro některé pacienty může být absence úhrady pojišťovnou překážkou. Nicméně většina našich klientů si právě za tu kvalitu, čas a individuální přístup ráda připlatí. Pacienti dnes často vnímají zdravotní péči jako investici do svého zdraví a životní pohody, a nejen jako náklad. Navíc díky jasné komunikaci a transparentnosti ceny přesně vědí, za co platí, a co mohou očekávat.

Mnozí k nám přicházejí na doporučení, protože už slyšeli o našem přístupu a výsledcích, případně nás objevili díky dostupnosti termínů a rychlosti řešení jejich problémů. Samozřejmě to není cesta pro všechny, ale pro ty, kdo hledají více než jen standardní péči a chtějí aktivně participovat na svém zdraví, jsme jasnou volbou. A věřím, že s tímto přístupem se nám daří vybudovat důvěru a dlouhodobé vztahy s pacienty.