Že je potomkem jedné katovské rodiny, zjistil Vladimír Jakub Mrvík naprostou náhodou v době, kdy studoval na vysoké škole archivnictví, historii a středoškolskou pedagogiku. „Nikdo z naší rodiny to nevěděl. Začal jsem si sestavovat rodokmen a vypátral jsem, že dědeček mojí babičky se v první polovině 19. století narodil do pohodnické rodiny, ale už to řemeslo nedělal. Když jsem hledal dál, našel jsem, že jeho předci byli významnými katy v západních Čechách, přišli sem za třicetileté války z Bavorska,“ vypráví mladý muž, který dnes pracuje jako historik v kolínském muzeu a učitel na českobrodském gymnáziu.
Dá se tedy říct, že profese pohodných a katů byly propojené?
Ano, byly to ty samé rodiny, řemeslo se dědilo z generace na generaci. Pohodní byli pomocníci katů a dělali nejšpinavější práce: odklízeli nemocná a mrtvá zvířata, stahovali je z kůže a měli privilegium si ty kůže nechávat, přivydělávali si jejich prodejem. Pohodní ve větších městech, například v Praze, také čistili zanesené odpadní strouhy a vyváželi žumpy, k čemuž měli samozřejmě jen vlastní ruce a kbelíky. Žádnou kvalifikaci nepotřebovali, vše se naučili od rodičů.
A když měl pohodný štěstí, mohl se rekvalifikovat na kata?
Řekněme vypracovat, protože kati byli lepší třída. Katovnu si mohl koupit nebo ji třeba vyženil. Kati měli svůj region, kde mučili a popravovali. V některých malých obcích – když měl kat málo zakázek – dělal zároveň pohodného, jinde na to měl učedníky. Ti pak mnohdy odcházeli na vandr, nejčastěji po příbuzných katech. Než se osamostatnili, vystřídali tři čtyři katovny či pohodnice, kde se zaučovali.
Jak byla tato řemesla placená?
Pohodní mívali výplatu spíš nízkou – asi jako chudší řemeslníci: ševci nebo truhláři. U katů záleželo, jak měli výnosnou oblast – čím větší město, tím více práce. Třeba na Starém a Novém Městě pražském si žili tak, že se o tom katům na venkově ani nezdálo. Neměli fixní mzdu, ale byli placeni za úkony – měli sazebníky na mučení podle jednotlivých nástrojů: palečnice, natahování na pranýř, pálení svíčkami do boku... Vykázali činnost a dostali za to zaplaceno. Plus si přivydělávali prodejem kůží. Ono mučení a popravování byly dost nákladné záležitosti, například kat Mydlář a jeho společníci dostali za jeden den, kdy popravovali 27 českých pánů na Staroměstském náměstí, tolik, že si mohl koupit výstavní dům v centru Prahy.
Vladimír Jakub Mrvík
|
Je pravda, že s katy se nikdo moc nepřátelil?
Katovny sice stávaly na okrajích měst, ale lidé se s katy stýkali, ti směli například i do kostela či do hospody, ale museli sedět zvlášť. A podat ruku katovi bylo něco nečistého. Na druhou stranu, když se katovi narodilo dítě a požádal někoho o kmotrovství, nedalo se odmítnout, takže jim chodili za kmotry nejdůležitější lidé ve městě. Naopak není pravda, ale velmi rozšířený mýtus, že nosili červenou kápi. Kati se oblékali stejně jako ostatní lidé té doby. A už vůbec v ní nepopravovali, vždyť by nic neviděli. A nejhorší představa pro kata byla, že by zklamal. Byl by zbaven řemesla, což by byla velká ostuda.
Bylo možné se z téhle branže nějak dostat k jiné, lepší práci?
Těžko, kdo se narodil do katovské rodiny, nemohl dělat nic jiného než kata nebo pohodného. Až v 18. století, za vlády Karla VI., žil v Praze velmi bohatý kat, a protože peníze už tehdy otvíraly cestu, vymohl si na císaři privilegium, že jeho děti propustí z katovského stavu. Stálo ho to hodně, ale jeho potomci už mohli dělat něco jiného. A později, za vlády Marie Terezie, už bylo dovoleno, aby si děti katů vybraly jakékoli řemeslo. Císařovna navíc zrušila hrdelní právo, nechala ho jen v krajských městech, takže z katů se stávali pohodní či jiní řemeslníci a postupně jich ubývalo. A průmyslová revoluce pak přinesla spoustu dalších možností.
Planetum: Ze stoleté instituce udělal moderní kulturně vzdělávací centrum |
Najdou se v historii další podobné, řekněme opovrhované profese?
Rozhodně, vezměte si například to „nejstarší řemeslo“, je tu s námi od počátku až dosud, přestože se mnohdy tváříme, že tomu tak není. Ale pozor, třeba v 19. století, za Rakouska-Uherska, byla prostituce naprosto legální a velmi se jí dařilo. Vrcholila průmyslová revoluce, všude bylo hodně dělníků, kteří po práci hledali rozptýlení. Navíc mnoho žen z dělnických rodin si chtělo přivydělat. Je paradoxní, že lidé, kteří v té době byli velmi nábožensky založení, to tolerovali, brali to jako službu společnosti. Mladí muži, třeba úředníci nebo vojáci, napřed dělali kariéru, ženili se až kolem třicítky. A po první světové válce, když vzniklo Československo, byla tahle práce pořád zákonná, i když se ji stát snažil administrativně komplikovat. Až po druhé světové válce byla zakázaná.
Mohly si ženy vydělat dost, aby se dostaly k jinému zaměstnání?
Za Rakouska-Uherska byly vedeny čtyři cenové skupiny podle kvality služeb. Nejvyšší třída měla apartmán, kam si zvala zákazníky, dámy měly tolik peněz a byly tak emancipované, že ani nepotřebovaly manžela. A naopak čtvrtá kategorie byla oproti dnešku výrazně levná, aby si ji mohli dovolit i dělníci ze své mzdy nebo třeba studenti. To byly holky na ulici, které si zvaly klienty někam do kumbálu v hospodě. Veřejné domy – to byla reálná živnost, najít se daly i na malých městech. Prostitutky měly průkazky a musely chodit k lékaři na pravidelné prohlídky, aby se zabránilo šíření pohlavních nemocí, což se ne vždy dařilo. Některé měly štěstí, našly si v práci partnera či manžela a potom i jiné zaměstnání.
Zmínil jste vojáky, ty v minulosti často doprovázely markytánky...
To bylo dříve, v 16. a 17. století, hlavně v období třicetileté války, a byl to opravdu fenomén. Armáda v té době nebyla profesionální, ale žoldnéřská – voják se dobrovolně přihlásil, nechal se naverbovat a dostával každý týden mzdu. Řada z nich s sebou brala do armády i manželky a děti. A ti, co neměli rodinu, si našli markytánky, které jim vařily, obstarávaly nákupy, praly a samozřejmě poskytovaly i sexuální služby. Někdy jim pomáhaly rabovat, když dobyli nějaké město, chodily dům od domu a kradly. Po bitvě obíraly mrtvé vojáky o oblečení, zbraně a všechno, co se dalo prodat. Pracovaly vlastně jen za jídlo a za to, co si ukradly, občas dostaly peníze za sex. Když některému vojákovi třeba zemřela manželka, oženil se s markytánkou, byla první po ruce a mohla obstarat jeho i děti. Později, za profesionální armády, tahle „profese“ vymizela.
Pracovat po letech znovu u prvního zaměstnavatele? Má to i své plusy |
Dalo by se živností nazvat i dříve hojně rozšířené žebrání?
Určitě, byla to zvláštní výdělečná činnost, již se stát od 19. století snažil regulovat. Nemajetní lidé dostávali průkazky a žebračenky, že mohou žebrat v určité obci. A kdo žebral bez nich, spáchal trestný čin a mohli ho vykázat. Žebráci byli většinou lidé tělesně či mentálně postižení nebo chudé vdovy. Žebrali před kostelem nejen o peníze, ale třeba i o dřevo, aby si večer měli čím zatopit. Obce zřizovaly obecní pastoušky – domky s postelemi či jen se slámou, kam se mohli žebráci uchýlit. Lidé byli zvyklí chudým pomáhat a dávat almužny, vždyť neexistoval žádný systém sociální péče. Nebo například bohatí sedláci ve vesnici nabízeli žebrákům práci, mohli u nich na statku dělat pomocníky.
Napadá vás ještě nějaká zajímavá profese, bez níž se lidé neobešli, ale zároveň vyvolávala kontroverze?
Třeba porodní báby, které u nás až do první republiky rodily děti. To bylo ceněné povolání, ty dámy musely hodně vědět, ke své práci musely mít povolení od státu, jezdily na kurzy do Prahy, které byly čím dál delší, třeba i semestrální, skládaly veřejné zkoušky. Začínaly v mládí jako pomocnice a dělaly tu práci až do své smrti. Žily ve městech i na vesnicích, měly svůj rajon, o který se staraly. Dříve ženy běžně rodily osm devět dětí, takže se báby dost nalítaly. Dostávaly mzdu v penězích či naturáliích. Když hrozilo, že narozené dítě zemře a nestihnou je v kostele pokřtít, křtila ho sama porodní bába. A farář to pak jen zapsal do matriky. Kontroverze tohoto řemesla spočívala v tom, že některé porodní báby byly zároveň takzvanými andělíčkářkami, tedy dělaly i potraty, neboť měly potřebné znalosti. To bylo samozřejmě zakázané, bralo se to jako zabití dítěte, za což hrozil těžký žalář, a to za Rakouska-Uherska i za první republiky.
Hledáte netradiční zaměstnání? Vyberte si ze 32 tisícové nabídky práce na portálu jobDNES.cz |
