Přijedou, když neuhlídáte ohýnek na zahradě, čtou drobotině ve školách, doprovázejí bezmocné a postižené na úřady nebo se různými aktivitami podílejí na lepším životě své komunity. Jsou ale většinou nenápadní, netouží, aby je ostatní poplácávali po ramenou. Proč to tedy dělají? Co z toho mají?
Příběh Kláry – matky čtyř dětí
Klára Svobodová letos otevřela na náměstí v Roudnici nad Labem Envi-shop. Charitativní obchod v Roudnici nad Labem má vracet do oběhu stále pěkné věci, ale výtěžek shopu pomáhá i dětem v Burkině Faso.
Mohla by říct, že má dost svých starostí a na nějakou činnost v rámci dobré vůle není pomyšlení. Klára Svobodová je totiž mámou čtyř dětí ve věku od tří do třinácti let a pracuje ve školství. Jenže ona je také duší dobrovolník, navíc s talentem strhávat k tomu své okolí. Letos si na náměstí v Roudnici nad Labem otevřela charitativní obchod Envi-shop, kterému se věnuje ve volném čase a v němž jí pomáhají další ochotní.
„Kdo jednou začal něco dobrovolně dělat, většinou ho to chytne natrvalo,“ tvrdí Klára a dodává, že je vlastně skoro jedno, jestli jde o dlouhodobou nebo jednorázovou práci a v jaké oblasti. „Kdysi jsem se tady v Roudnici jako dobrovolnice ujala vedení kina, protože mi bylo líto, že je zavřené. Sešel se kolem mě tým lidí a sedm let jsme kino provozovali. Pořádali jsme festivaly, koncerty, divadla, promítali filmy. Teď se budova připravuje na rozsáhlou rekonstrukci. Jenže já o sobě vím, že kultura není moje parketa, jsem spíš charitativního a environmentálního zaměření.“
Klára se už několik let podílí na činnosti neziskovky Dětem chudoby, která se snaží přímo v africké Burkině Faso zajistit obědy a školní pomůcky pro tamní děti. „Když jsem se rozhodla otevřít roudnický bazárek, myslela jsem i na ně a už se nám podařilo z výdělku obchodu zaplatit dva nedělní obědy a potřeby do školy. Bylo mi ovšem jasné, že pro řadu lidí u nás je Afrika hodně daleko, radši udělají něco pro zdejší prostředí. A to je hlavní náplň Envi-shopu – aby oblečení, obuv, knihy, hračky a další věci nekončily v popelnici, ale dostaly další šanci. Aby se neplýtvalo. Na to hodně zákazníků slyší. Zároveň se snažíme sloužit i jako komunitní prostor, kde si návštěvník dá kávu, v klidu si sedne a přečte si knížku z nabídky nebo si popovídá s tím, kdo právě v krámku pomáhá.“
Klára svůj shop chápe jako několikanásobně dobrovolnický – výtěžek, který má z prodeje věcí, vydá většinou za nájem prostor, a bez zhruba dvanácti lidí, co jí chodí dobrovolně pomáhat, by ho musela zavřít. Za dobrovolníky ale považuje i dárce věcí.
„Kdo třeba právě nemůže darovat čas a síly, dá nějaké hezké věci. Na tom všem je nejlepší, že si člověk může podle libosti vybrat oblast, kam napře trochu energie. Nikdo ho nenutí, aby se věnoval něčemu, co mu není vlastní,“ uvažuje.
Jsme docela borci
Postoji k dobrovolnictví se letos zabýval rozsáhlý výzkum analytického ústavu STEM. Kromě zjištění o zmíněném objemu 95 tisíc plných úvazků došel i k závěru, že přibližně polovinu odpracovaného času tvoří takzvané organizované dobrovolnictví, tedy to, jemuž se lidé věnují nejčastěji v rámci nějaké komunity nebo neziskovky. Tisíce hodin ale věnovali i ti, kdo dobrovolničili „po vlastní ose“, třeba vyčistili les od odpadků, nosí nákupy nemocným sousedům, doučují někoho z okolí, hlídají děti svým známým a tak dále. Taková činnost není o nic méně důležitá než ta pro organizace. Naopak může být v něčem i náročnější – dobrovolník si ji musí sám zorganizovat, nikdo ho nezastoupí, není tam podpora kolektivu.
„Podle našeho výzkumu, který se věnoval právě i lidem mimo organizované dobrovolnictví, se loni nějakou formou do dobrovolnictví zapojil každý třetí dospělý v republice, to považuji za slušný výsledek. Hodně to strhávají notoričtí dobrovolníci, kteří pracují víc než deset let například pro sportovní kluby, s mládeží, jako dobrovolní hasiči a podobně,“ vysvětluje Jaromír Mazák, ředitel výzkumu STEM. A dodává, kdo je to vlastně dobrovolník: „Vycházíme z definice Mezinárodní organizace práce, jde o člověka, který něco vykonává ve svém volném čase, bez nároků na odměnu a dopad činnosti přesahuje prospěch jeho a jeho rodiny.“
Jaromír Mazák považuje úroveň dobrovolnictví u nás za dobrou, Češi jsou podle něj v tomto směru srovnatelní například s řadou zemí západní Evropy, kde pracovat pro ostatní bez nároku na mzdu se už stalo součástí životního stylu. Na druhou stranu dodává, že pro mezinárodní srovnání není moc spolehlivých dat. Lepší je to s daty pro vývoj v čase. „Při zaměření jen na dobrovolnictví pro neziskové organizace vidíme, že poslední léta před covidem u nás docházelo k nárůstu dobrovolně odpracovaných hodin, v roce 2019 to bylo padesát milionů, pak to během covidových roků pokleslo a teď se znovu naplno rozjíždíme.“
Chtějí být k něčemu dobrému
Filosof Erazim Kohák tvrdíval, že člověk – pokud není nějak narušený – potřebuje k svému životu konat někde nějaké dobro, doslova „být k něčemu dobrému dobrý“. To potvrzuje i Hana Vosmíková, která má celá léta k dobrovolnictví hluboký vztah. Kdysi se věnovala hlavně ekologii a lidským právům, pak prošla několika významnými neziskovkami a dnes je ředitelkou organizace HESTIA – Centra pro dobrovolnictví, které se s velkým záběrem věnuje tomuto fenoménu.
„Dobrovolnictví je podle mě nejpřirozenější projev aktivního občanství,“ říká a doporučuje, aby nebylo vnímáno jen jako to v tradičních oblastech: ve zdravotních a sociálních službách. „Patří tam mnoho dalších oborů, včetně ekologických neochranářských, lidskoprávních a také těch, které většinu lidí moc nepřitahují, třeba péče o bezdomovce, osoby HIV pozitivní nebo drogově závislé.“
HESTIA a jejích dvanáct partnerských organizací po celé republice každoročně vyhlašují Křesadlo – Cenu pro obyčejné lidi, kteří dělají neobyčejné věci. „Díky tomu dostáváme krásné příběhy těch, jimž jde opravdu o to, aby pomáhali a měnili svět v místo, ve kterém chtějí žít,“ doplňuje Hana Vosmíková. „Každého k práci pro druhé vede něco trochu jiného, ale žádná pohnutka není zanedbatelná nebo horší.“
Příběh Heřmana, který se věnuje lidem na ulici
Za péči o lidi bez domova získal Heřman Šnevajs (uprostřed) v roce 2023 Křesadlo – Cenu pro obyčejné lidi, kteří dělají neobyčejné věci.
Jedním z lidí, kteří získali Křesadlo, je i Heřman Šnevajs. Patří mezi ty, kdo se věnují zmíněným „méně atraktivním oblastem“, už léta pečuje o lidi bez domova. „Pocházím z Olomouce a běžně jsem tu potkával lidi na ulici,“ přibližuje svůj příběh. „Teprve v dospělosti mě trklo, že tam jsou a že je přehlížíme. I já že je ignoruju. Začalo mi to vadit. Existují tu potřební lidé, na kterých se společnost shoduje, ale bezdomovci spíš opovrhuje nebo se jich bojí. Prostě jsem nechtěl, aby to tak bylo.“
Nejdřív začal bezdomovce obcházet sám, povídal si s nimi, přinesl jídlo. Pak se přidal k lidem v komunitě Sant´Egidio, která se věnuje dlouhodobě a sofistikovaně právě i osobám žijícím na ulici. Připravují pro ně jídlo, obcházejí vybrané lokality a navazují s bezdomovci kontakt. „Lidé z ulice trpí narušenou důvěrou ve společnost, cítí se hodně opuštění, a to se snažíme aspoň trochu změnit.“ Heřman přiznává, že kdyby to měl dělat jen sám, už by se tím nejspíš tolik nezabýval. „V jakékoli komunitě, která se věnuje dobrovolnictví, ale funguje vzájemná podpora. Když někdo nemůže nebo nemá sílu, jiný ho zastane, sdílíme zkušenosti a nápady, beru to tedy tak, že Křesadlo patří i jim.“
„Vyberte si podle sebe“
Oblast, které se chce dobrovolník věnovat, mu musí sedět, vyhovovat. Hana Vosmíková upozorňuje: „Co se týče dobrovolnictví, většina lidí se zaměřuje na první část slova, na dobro. Ano, chtějí svět v něčem posunout k dobrému. Ale je tam ještě ta druhá část, vůle. Prostě to, co chcete dělat, vám musí dávat smysl. Dobrovolnictví nemá být oběť, mělo by tam nastat vzájemné sycení. Vy něco dáváte a také za to dostáváte – dobrý pocit, pohled na něco, co se vyřešilo, na někoho, kdo je spokojenější…“
Ředitelka Hana Vosmíková upozorňuje i na to, že pojetí dobrovolnictví se může v průběhu života u každého měnit a je třeba to u sebe i u druhých respektovat. „V pětadvaceti jsem byla poměrně radikální ekoložka a obránkyně lidských práv. A i když jsem se jako dobrovolník účastnila pouze nenásilných akcí a aktivit, poté, co jsem se stala matkou, už jsem nechtěla riskovat, že by mne mohli na několik dlouhých hodin zadržet. A tak jsem se začala zapojovat v místech, kde jsme s rodinou žili nebo trávili volný čas. Dodnes ukazuju už dospělému synovi, kde jako malý se mnou v rámci nějaké akce natíral zábradlí. Jak stárnu, už svět nevidím tak černobíle. A také mi narostl zadek, nikam moc nevylezu a hůř utíkám. Mám ale velmi čilou osmdesátiletou maminku, a tak mě to čím dál víc táhne k seniorům a také k sisterhoodu, ke sdílení zkušeností mezi ženami a podpoře ženských organizací.“
Možná slýcháte, že je nanejvýš chvályhodné věnovat se třeba opuštěným dětem. „Jestli ale máte pocit, že byste se měli věnovat spíš opuštěným veverčatům, jděte do toho, není to o nic menší a horší,“ radí Hana. „Je tady rozšířený mýtus, že některá pomoc je důležitější než jiná. To je omyl. Vyberte si podle toho, co je vám blízké a kde chcete právě teď uplatnit svou dobrou vůli.“
Příběh Zdeňka, který se věnuje dětem
Zdeněk Kyjovský se věnuje dětem v brněnském salesiánském středisku. Svou ženu poznal právě mezi salesiány v Brně-Žabovřeskách, mají spolu tři syny.
Zdeněk Kyjovský dostal loni Cenu za dobrovolnictví od ministerstva vnitra, pod které organizované volontérství spadá. Byl oceněný konkrétně za dlouholetou práci s dětmi v Salesiánském středisku mládeže v Brně-Žabovřeskách. Přiznává, že ho to dost zaskočilo, neměl pocit, že dělá něco mimořádného. „Vždyť já se tím vlastně bavím!“ namítal.
Blízko ke kongregaci salesiánů má už dlouhá léta, za totality jezdil s kamarády na takzvané chaloupky, kde poté působili jako animátoři, kteří se věnovali dětem a mládeži. V 90. letech v Senetářově, odkud pochází, následně založili skautský oddíl. „Náhradní civilní službu jsem absolvoval právě v salesiánském středisku v Žabovřeskách, potkal jsem tam budoucí manželku a s ní jsem se zapojil do činnosti,“ přibližuje Zdeněk. „Sedmnáct let jsme třeba pořádali zážitkové kurzy Adrenalin pro zaměstnance a animátory, mezi tím se nám narodili tři kluci, a tak se teď věnuji hlavně ministrantům.“ Připouští, že práce s dětmi a mládeží je návyková a hodně dává i jemu samotnému.
Na věku vůbec nezáleží
Dobrovolnictví má další velkou výhodu – dá se provozovat kdykoli, od dětství, kdy může třeba jeden žák pomáhat druhému s učivem, až po hodně zralý věk. Své o tom ví pracovníci obecně prospěšné společnosti Elpida, která už od roku 2002 pomáhá seniorům v aktivním životě. Mají tam skupinu padesáti dobrovolníků přímo z řad klientů a ti fungují jako lektoři pro ostatní. „Říkáme jim bílé vrány,“ vysvětluje Jan Bartoš, ředitel Centra Elpida.
Jejich lektoři obohacují ostatní seniory o mnoho životních zkušeností – od těch z diplomatických služeb přes cestovatelské zážitky až třeba po rady ohledně vaření. „Pomáháme seniorům ujmout se role lektora, nabízíme jim i odborné školení, dostanou k ruce mentorku, která jim se vším poradí, a my na nich vidíme, jak díky lektorování rozkvetou. Dělá jim radost, že přispívají k zajímavému programu, i to, že se v něčem překonají.“ Motivace lektorů se nezkoumá: „Máme tu bývalé učitele, kterým chybí pedagogická činnost, někdo to dělá hlavně pro Elpidu, s níž srostl, a někdo proto, že si nechce nechat pro sebe zkušenosti,“ dodává Jan Bartoš.
Příběh 97letého Radoslava, který šíří hudbu
Radoslav Mather věnoval celý svůj život hudbě a i dnes, ve svých 97 letech, každý den usedá ke klavíru. V domově seniorů Pohoda v Olomouci-Chvákovicích mimo jiné vede pěvecký kroužek a pořádá koncerty.
Cenu Křesadlo za rok 2024 dostal i Radoslav Mather, který letos v květnu oslavil 97. narozeniny. Dobrovolničí tam, kde už skoro třicet let žije, v domově seniorů Pohoda v Olomouci-Chválkovicích. Mimo jiné tam vede pěvecký kroužek a pořádá koncerty. Celý život se totiž věnuje hudbě, hraje na několik nástrojů, pracoval v Pragokoncertu, vystupoval s vlastními i cizími orchestry, učil v Lidové škole umění a výčet jeho činností by byl ještě hodně dlouhý. Bez hudby si neumí představit život a i dnes několikrát denně cvičí na klavír.
„Lidé se mě často ptají, jaké jsou mé zážitky či prožitky během chvil, kdy sedím za klavírem a doprovázím zpěv lidových a národních písní v podání našeho smíšeného sboru. Vždy odpovídám podle pravdy, že mi to činí náramné potěšení,“ vyznává se Radoslav Mather. „Je zde ale jeden hendikep, totiž, že náš sbor zpívá sice dobře, ale jednohlasně, bez možnosti vícehlasého nácviku z důvodu nedostatečného počtu členů, kteří ještě navíc často, zhusta i povinně třeba na příkaz lékaře, absentují. Pro mne to znamená, že já, nejsa v tom případě při produkci vázán harmonií hlasů sboru, mám možnost svůj klavírní doprovod volně improvizovat, což je naopak zase výhoda, kterou využívám a plně uplatňuji.“ Prostě zapálený dobrovolník si na všem najde něco dobrého.
Hledáte lépe placenou práci? Vyberte si z aktuální nabídky nejlépe placených míst na jobDNES.cz |
