S některými lidmi to „klikne“ jako magnet na lednici a jiskra porozumění přeskočí ještě dřív, než si vyměníte jména. S jinými však komunikace připomíná zoufalý pokus tučňáka navázat konverzaci s kaktusem. Nejenže si nerozumíte, ale nenacházíte se ani ve vhodné klimatické zóně.
Odpověď, proč tomu tak je, není úplně jednoduchá. Svou roli při vzniku spontánních sympatií i antipatií hraje totiž více okolností. Některé souvisejí s naší historickou výbavou, jiné s rozdíly v našich osobnostech.
Chemie bez zkumavky Role podvědomých signálů
První dojmy jsou klíčové a bývají rychlé jako blesk – trvají průměrně 0,1 sekundy. To je čas, který naše mozky potřebují k tomu, aby vzájemně vyhodnotily naši mimiku, držení těla, tón hlasu, vůni, gesta. Provedou to podstatně dříve, než začneme myslet, a není na tom nic romantického.
Jan Urban Je autorem řady publikací, z článků, které několik let publikuje na iDNES.cz, vznikla jeho nejnovější kniha Psychologie pro každý den. Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání. Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení. |
Posouzení těchto projevů se děje na základě prehistorických, evolučně vzniklých programů, které původně sloužily našemu přežití. Mozek si podvědomě klade dvě základní otázky: „Je tenhle člověk bezpečný?“ a „Chci s ním sdílet prostor – třeba u ohně?“, a jeho odpověď, pokud měla mít v minulosti smysl, musela být rychlá.
K hluboce zakořeněným a univerzálním projevům, na které mozek reaguje, patří přirozený úsměv, otevřená řeč těla a podobný rytmus řeči. V reakci na ně váš mozek hlásí „tenhle vypadá jako někdo z našeho kmene“, a váš vztah má vyhráno. Je tu šance, že do pěti minut budete sdílet vtipy, zážitky a drobná traumata z dětství.
Příklad: Seznámíte se s novým kolegou. Má smysl pro humor, mluví klidně, z očí mu čiší laskavost. Už po pěti minutách konverzace máte pocit, že ho znáte roky. Pokud ale něco nesedí, třeba to, že mluví příliš rychle, a hlas má jako kafemlýnek, váš mozek řekne „pozor“, a komunikace začne skřípat. Příkladem je nový kolega, který má ostrý tón, a skoro se neusmívá. Možná je odborník, ale váš mozek zavelí: „Nekompatibilní!“
Podobnost přitahuje
Jedním z nejsilnějších faktorů okamžitého porozumění je i podobnost. Lidé mají tendenci lépe reagovat na ty, kteří jim jsou blízcí – ať už ve vzhledu, hodnotách, způsobu vyjadřování nebo smyslu pro humor. Důvodem je, že jim více věří.
Tento efekt se nazývá „homofilie“, což zní zvláštně, ale označuje tendenci lidí vytvářet vztahy, přátelské i partnerské, s těmi, kteří jsou jim podobní – co do názorů, zájmů, hodnot, věku, sociálního postavení a podobně. Je to pohodlné a bezpečné, a náš mozek, vyhodnocující signály, si může trochu odpočinout: „Aha, taky nesnáší firemní teambuildingy? Tak to bude fajn člověk.“
Příklad: Dva rodiče si na schůzce v mateřské školce sednou vedle sebe. Oba nesnáší příliš organizované akce, jejich děti mají stejnou alergii a náhodou si přinesli stejné i termosky. Jejich večeře je brzy naplánována. Naopak, pokud jeden z rodičů miluje domácí fermentaci a druhý věří jen v instantní polévky, nadšení rychle vyprchá.
Mantra dnešní doby: Žít, pracovat, vyhořet. A znovu od začátku. Co s tím? |
Temperament Když se introvert snaží zaujmout extroverta
Jedním z důvodů „nesouladu“ může být rozdílný temperament. Introverti obvykle dávají přednost hlubším konverzacím v menších skupinách, extroverti čerpají energii z širšího společenského prostředí a hlasité interakce. Extroverti tak často mají pocit, že introverti jsou pasivní, zatímco introverti vnímají extroverty jako hlučné a obtěžující. Jeden touží po klidném večeru a knihách, druhý po party a lidech, jeden vnímá ticho jako dar, druhý jako selhání wi-fi.
Příklad: Na firemní akci se introvertní datový analytik pokouší vést rozhovor s extrovertní obchodnicí, která během věty střídá tři témata, čtyřikrát se zasměje, a přitom objedná mojito. Introvert by radši rozebíral jeden nápad v klidu – ale je přehlušen jejím tempem i entuziasmem.
Komunikace navíc často není jen o slovech, ale i o tempu, intonaci, pauzách a přechodech. Někteří lidé spolu v rozhovoru jednoduše „tančí“ – v řeči se přirozeně střídají, jejich věty se doplňují, myšlenky rozvíjejí. Jiní si neustále šlapou po nohou – jeden skočí do řeči, druhý nerozumí narážkám, třetí čeká na pointu, která nepřijde. Výsledkem je sociální valčík, který připomíná bitvu mezi jazzovým improvizátorem a metronomem. Mezi oběma partnery se tak brzy dostaví pocit, že každý mluví každý jiným jazykem, byť oba používají češtinu.
Příklad: Kamarádka, která reaguje v půli vět a skáče z tématu na téma, mluví s jinou, která si vše promýšlí a potřebuje dokončit větu, než ji přeruší. Po deseti minutách je oběma nepříjemně. Jedna se cítí nepochopená, druhá utlučená verbálním ping-pongem.
Psychologie prázdnin aneb deset pravidel, jak si užít dovolenou a omezit stres |
Hodnoty, které nejsou vidět – ale cítit
I když se lidé mohou na první pohled jevit přátelsky, někdy mezi nimi visí ve vzduchu nesoulad, který si neumí vysvětlit. Příčinou je fascinující fenomén zvaný „neviditelná agenda hodnot“.
Jde o to, že v komunikaci často rychle (a nevědomě) rozeznáváme, jaké životní hodnoty ten druhý má, a to i když o nich přímo nemluvíme. Příkladem je empatie vs. efektivita, otevřenost vs. opatrnost, individualismus vs. kolektivismus apod. Zní to esotericky, ale jde o mikro signály: jak mluví o druhých, jak reaguje na slabost, jaký humor používá.
Lidé, kteří mají podobnou morální mapu, k sobě inklinují. Ti, jejichž etické kompasy míří opačným směrem, se naopak těžko napojují – často se jim zdá, že „ten druhý je nějak divný“ nebo „vůbec ho nechápu“. A to i tehdy, když konverzace běží zdánlivě hladce.
Příklad: Kolega v práci tvrdě tlačí na výkon, protože věří, že „výsledky jsou víc než vztahy“. Kolegyně věří, že důležitější je týmová pohoda. Povídají si, ale každá věta je lehce napjatá – jeden mluví o číslech, druhá o pocitech. Navenek profesionální, uvnitř tiché dusno.
Projekce, předsudky a staré rány
Někdy za nepříjemným dojmem nestojí ani tak druhý člověk, jako naše vlastní projekce. Možná nám někoho připomíná. Možná tón jeho hlasu spustí vzpomínku na učitelku matematiky ze sedmé třídy. Nebo na bývalého šéfa, který začínal každou větu slovy „mám jen rychlou otázku“.
Mozek je šikovný manipulátor. Rád spojuje, doplňuje, zjednodušuje. Takže i když dotyčný je ve skutečnosti milý a přátelský, naše vnitřní asociace ho už zařadí do škatulky „pozor, kaktus“.
Příklad: Setkáte se s někým, kdo připomíná bývalého nadřízeného, který vás dusil pasivně-agresivním tónem. A i když nový člověk nemá s tím starým nic společného, jste napjatí. Mluví stejně? Mračí se podobně? A váš mozek už připravil zbraně.
Kaktus a tučňák jako metafora – a někdy i realita
Proč právě tučňák a kaktus? Jde o docela přiléhavou metaforu. Tučňák je společenský, přizpůsobivý, ale potřebuje chladné prostředí. Kaktus je nezávislý, tvrdý, pichlavý. Oba jsou fascinující – ale spolu to prostě nejde.
Podobné typy najdeme i v mezilidských vztazích: jeden hřeje empatií, druhý bodá logikou. Jeden objímá, druhý analyzuje. A pokud nemají důvod (či chuť) hledat mosty, prostě spolu neladí.
Příklad z praxe: V jedné firmě vedle sebe seděli dva kolegové. Jeden neustále organizoval narozeninové oslavy a rozdával čokoládu. Druhý odmítal small talk, místo pozdravu říkal „deadline“ a nikomu neřekl, kde byl na dovolené. Oba byli výkonní – ale konverzace mezi nimi připomínala rozhovor mezi zmateným turistou a automatickým parkovacím systémem.
Můžeme to změnit?
Někdy ano. Pokud překonáme první dojmy a předsudky, můžeme zjistit, že proti nám je člověk, který sice hovoří jinak, ale může být obohacující.
Příklad: Dva spolužáci, kteří si na škole nesedli – jeden aktivista, druhý ironik – se po letech znovu potkají. Tentokrát už bez potřeby se shodnout. A objeví, že se mohou respektovat, i když se neshodnou téměř na ničem. Ale rozumějí si v humoru – a to někdy stačí.
Někdy si ale vzájemné naladění musíme „odpracovat“. V profesních nebo rodinných vztazích často nemáme na výběr – musíme spolu vycházet, i když to nejde přirozeně. Právě tam se ukazuje, jak velkou roli hraje trpělivost, všímavost a ochota hledat společné tóny. I když nevznikne přirozená harmonie, může dojít k respektujícímu souzvuku.
Ale někdy ani to nejde. A ani nemusí: nejsme povinni si rozumět se všemi. Ladění mezi lidmi je tanec, alchymie i puzzle. Někdy zapadne vše hned – a jindy ani za roky nepřijdeme na to, proč si s někým nerozumíme. A tak, až příště narazíte na někoho, s kým si připadáte jako v zoologicko-botanické anekdotě, nevěšte hlavu. Místo frustrace si vzpomeňte, že komunikace není o tom, že si vždy musíme sednout. Někdy stačí umět stát vedle sebe, aniž by jeden druhého píchnul – nebo se roztavil.
Hledáte práci podle vlastních představ? Vyberte si ji za pomoci filtrů na pracovním portálu jobDNES.cz |
