Sebeklam je výsostně lidská disciplína. Kočka si nedělá plané naděje, když na ni míří vodní pistole, a prase netouží stát se baletkou. Zato člověk je obdařen pozoruhodnou schopností lhát sám sobě – a co víc, většinou si toho ani nevšimne. Problém je, že sebeklamy, jakkoli příjemné, se nemusejí vždy vyplácet. Občas nás sice mohou zbavit stresu, často však současně zvyšují náš sklon podléhat manipulacím.
Mentální gymnastika v podobě sebeklamu chrání náš obraz o sobě samých před šmouhami reality. Současně nás však činí i poddajnými vůči našemu okolí. Právě kvůli těmto malým vnitřním lžím je totiž často snadnější s námi manipulovat – ať už scrollujeme sociální sítě, bloudíme mezi regály supermarketu nebo vkládáme obálku do volební urny.
Pojďme si tuhle hořkosladkou pravdu o sobě trochu rozebrat. Ukažme si, které sebeklamy patří k těm nejčastějším, a za které často platíme ztrátou samostatného či nezávislého myšlení.
1 „Já přece myslím kriticky“
Náš nejoblíbenější sebeklam. Kdo by si rád nepřipadal jako nezávisle uvažující jedinec, kterého jen tak něco neovlivní? Bohužel, naše představa kritického myšlení často končí u toho, že sdílíme článek s titulkem „Vědci konečně odhalili pravdu, kterou vám média tají!“ a cítíme se při tom jako nezávisle uvažující intelektuálové.
Realita? Skutečné kritické a skeptické myšlení bolí. Je pomalé, vyžaduje nepohodlí, zpochybňování vlastních názorů, schopnost říct si: „Možná se mýlím“, nebo dokonce připustit, že se to stalo. Což je samozřejmě absurdní představa, protože já se přece nikdy nemýlím.
A manipulátor? Ten jen pokývne hlavou a řekne: „Samozřejmě, že máš pravdu.“ Tvé názory jsou správné, a odpovídají skutečnosti. A nabídne nám mírně cinknutý článek, reklamu, nebo názorovou bublinu přesně podle našeho gusta. A my klikáme, lajkujeme a sdílíme – jako správně myslící skeptik.
2 „Mě se reklama netýká“
„Reklama na mě nefunguje.“ Tato věta zní z úst každého druhého spotřebitele, a to možná i v okamžiku, kdy si zdánlivě bezmyšlenkovitě hází do košíku přesně tu značku jogurtu, kterou viděl včera mezi příběhy na Instagramu své oblíbené influencerky.
Sebevědomí, že jsme vůči reklamě imunní, je totiž pro to, aby reklama fungovala, zcela klíčové. Kdybychom si připustili, že nás nějaká ta grafika, chytře zvolený hlas nebo barevná paleta ovlivňují, narušilo by to naši víru ve vlastní autonomii. A to nemůžeme připustit. Nejsme ovce. Jsme uvědomělí spotřebitelé. Příklad: Kupujete si běžecké boty za tři tisíce. „Jsou fakt kvalitní,“ říkáte si. Že je měl na sobě ten borec z reklamy? Čistá náhoda.
S radostí tak věříme, že si vybíráme podle kvality, nikoliv podle opakovaných vizuálů, podprahových sdělení nebo důmyslného televizního „product placementu“. A zatímco si myslíme, že jednáme svobodně, marketéři slaví – jejich tabulky a grafy ukazují, kolik z nás kliklo, koupilo a podlehlo.
3 „Lidi jsou hloupí, ale já ne“
Tento sebeklam má zvláštní kouzlo. Dává nám pocit nadřazenosti, a to bez jakékoli nutnosti studia, úspěchu nebo sebereflexe. Je to ta jemná arogance, která tiše šeptá: „Všichni kolem jsou zmanipulovaní, ale já, já se nenechám nachytat.“ Příklad: „Já vím, jak to je. Všichni ostatní žijí v bublině. Já sleduju i další názory – třeba Sputnik.“
Psychologie má pro tento fenomén i jméno – Dunning-Krugerův efekt. Čím méně toho víš, tím více si myslíš, že víš. Není to kouzelné? Čím méně se člověk v určité věci orientuje, tím jistější si je svým názorem. A manipulátoři to vědí.
Proto se tvoří jednoduché slogany, černobílé interpretace světa a marketingové „storytellingy“, které vyprávějí přesně takový příběh, který naše ego touží slyšet, a se kterým se můžeme ztotožnit. A my se pak hrdě stavíme na správnou stranu – aniž bychom si všimli, že scénář někdo jiný napsal za nás.
4 „Já se rozhoduju racionálně“
Kolikrát jste slyšeli (nebo řekli): „Rozhodl jsem se na základě faktů.“ Ve skutečnosti to však většinou vypadá tak, že jsme už dávno rozhodnutí, a jen hledáme fakta, která by naše rozhodnutí ospravedlnila. Je to jako kdybychom se rozhodli pro dovolenou v Thajsku a pak si googlili: „Proč je Thajsko nejlepší destinace“ místo „Objektivní srovnání dovolených“.
Racionalita je krásný kabátek, do kterého balíme naše emoční impulsy. A manipulace? Ta se postará, aby ty správné emoce dorazily ve správný čas.
5 „Já nemám předsudky“
Tohle je jeden z oblíbených sebeklamů vzdělaných lidí. „Předsudky? Ne, ne, to já ne. Já jsem liberální, tolerantní a otevřený.“ A pak nás rozčílí žena s kočárkem, která předbíhá ve frontě, nebo muž s jinou barvou pleti, který „zaručeně něco provedl“. Ale to není předsudek, to je jen intuice, že?
Manipulace využívá naše nevědomé předsudky s chirurgickou přesností. Ví, co v nás vyvolá odpor, soucit, nadšení. Algoritmy sociálních sítí nám servírují příspěvky, které nás rozčílí – protože rozhořčený uživatel znamená aktivní uživatel. A čím víc si myslíme, že jsme nad věcí, tím hlouběji v tom vězíme.
6 „Můj názor je výsledkem mého života“
Zní to ušlechtile. Ale často je to jen jiná verze věty: „Nesouhlasím, protože jsem zvyklý na něco jiného.“ Tváříme se, že naše názory jsou hluboce zakořeněné, že jsou výsledkem prožitků, zkušeností, výchovy. Jenže spoustu z nich jsme převzali mimoděk – z prostředí, od rodičů, z televize, ze školy nebo z memů, které jsme četli v pubertě, a nejsou ničím jiným než náhodně vzniklými myšlenkovými zvyky.
A manipulátor? Ten dobře ví, odkud pocházíme a co jsme zažili. Proto cílí svá sdělení tak, aby rezonovalo s naší identitou. Protože přesvědčit nás racionálně je obtížné. Ale potvrdit, kým si myslíme, že jsme? To funguje dokonale.
7 „Lidi se mění, já ne“
Tento sebeklam je zvláštní tím, že se vyskytuje současně s jeho opakem. Na jedné straně věříme, že ostatní se mění jako ponožky – a proto je třeba je neustále kontrolovat, testovat a sledovat. Na druhé straně si myslíme, že my jsme stále stejní, pevní ve svých zásadách, názorově neměnní jako skalní útes.
Ve skutečnosti jsme však všichni neustále vystaveni změnám – vlivu médií, skupinového myšlení, nálad společnosti. Náš názor na očkování, klima, módu nebo politiku se za pět let může obrátit naruby – ale my si to neuvědomujeme, protože máme výborný talent přepsat si minulost podle aktuálního narativu.
Manipulace s tím počítá. Neútočí čelně. Jen vám každý den pošle malý impuls. Občas srdíčko, občas hněvivý článek. A za pár měsíců se už díváte na svět trochu jinak. Ani nevíme, jak se to stalo. Ale byl to přece nás vlastní vývoj, že ano?
8 Iluze kontroly
Jde o sebeklam, patřící k těm nejnebezpečnějším. Našeptává nám: „Máš to v rukou“, a my mu věříme.
Jan Urban Je autorem řady publikací, z článků, které několik let publikuje na iDNES.cz, vznikla jeho nejnovější kniha Psychologie pro každý den. Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání. Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení. |
Iluze kontroly je přesvědčení, že svou situaci plně ovládáme, vznikající většinou v důsledku několika pozitivních zkušeností s naší schopností „předvídat budoucnost“ nebo zvládat rizika.
Díky jim se cítíme jako stratég na bitevním poli života, a to přesto, že náš úspěch nastal náhodou, možná jen díky to, že zrovna nefoukal protivítr. Typickým příkladem jsou hazardní hráči, kteří věří, že mají „šťastnou ruku“. Příklad: Vyhráli jste dvakrát za sebou ve sportce stovku. Od té doby si říkáte: „Mám štěstí. Vím, kdy vsadit.“
Investoři zase rádi připisují zisky svému důvtipu, nikoli příznivému vývoji trhu. Když se situace otočí, je to samozřejmě „neočekávaný externí šok“.
Iluze kontroly nám dává příjemný, hřejivý pocit – jako bychom seděli za volantem vlastního osudu. Ve skutečnosti ale často jen koukáme z okýnka a volant je připevněný napevno ke stolu v dětském koutku. Pokud se daří, můžeme se poplácat po ramenou. Pokud ne – asi jsme jen neměli ten správný talisman, algoritmus nebo měsíc ve Lvu. Rozhodně to nebyla naše chyba. My přece máme věci pod kontrolou. Tedy... alespoň podle nás.
Když se podvedený podvádí sám
Sebeklamy jsou pohodlné. Dávají nám pocit jistoty, nadřazenosti, racionality a autonomie – tedy všechno, po čem lidské ego prahne. Problém je v tom, že čím více jim věříme, tím snáz se s námi manipuluje.
Manipulace nefunguje navzdory našim sebeklamům, ale díky nim. Využívá jejich podobu, obsah i směr. Manipulátoři o nás často vědí víc než my sami – a my jim to s úsměvem umožňujeme.
Takže příště, až si řeknete: „Já bych přece nikdy…“, zastavte se. Možná právě v té chvíli někdo někde kliká na „spustit kampaň“ přesně pro vás.
Hledáte práci, která vás bude konečně bavit? Najděte si dobré místo na pracovním portálu jobDNES.cz |
