Každá společnost vyžaduje odborníky, vykonávající určité vysoce specializované a nezastupitelné činnosti. Nejdůležitější, a často i nejnáročnější z nich jsou tradičně označovány jako profese.
Jejich společným znakem je, že pracují s lidskými životy, osudy, majetky, či důležitými informacemi, a jejich výkon je nejen v soukromém, ale i veřejném zájmu. Lidé, kteří tyto činnosti vykonávají, jsou tak, kromě svého závazku k druhým, i nositeli určité širší společenské odpovědnosti.
K dalším a důležitým znakům těchto činností patří však i to, že bývají vykonávány s jistou mírou nezávislosti či autonomie, tedy s pravomocí rozhodovat o způsobu výkonu dané činnosti, někdy dokonce s jen minimálními zásahy státu.
Prvými historickými profesemi bylo filosofování, tedy uvažování o základních věcech lidstva, dále pak lékařství a právo. Později se však k nim přiřadila i řada činností dalších, od vědeckých, technických, stavebně architektonických, pedagogických, sociálních, žurnalistických, účetně auditorských a vojenských až po činnosti podnikatelské či manažerské a profese v oblasti IT i další. V moderním světě bývají za určitých okolností do nich řazeny i odborné činnosti politické, tedy aspoň v zemích, kde vládní složky nekryjí zločince.
Psychologie profesí
Od důležitých odborných činností, sloužících veřejnému i soukromému zájmu, společnost od nepaměti vyžaduje, aby ti, kteří je vykonávají, disponovali i určitým osobnostním profilem. Tedy aby byli nejen odborně zdatní, ale i nezávislí, nestranní a objektivní, a vykonávali je tak v nejlepším zájmu těch, jichž se dotýkají. Platí to především tehdy, když je jejich činnost postavena do značné míry na důvěře, tedy pokud ti, kterým odborníci slouží, nemohou skutečnou odbornost jejich služeb rozpoznat.
Jan Urban Je autorem řady publikací, z článků, které několik let publikuje na iDNES.cz, vznikla jeho nejnovější kniha Psychologie pro každý den. Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání. Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení. |
Většina společností tak již od nepaměti poznala, že dosáhnout nestrannosti a loajality odborníků nelze jen na základě zákonů či jiných vnějších pravidel a sankcí. Mimo jiné proto, že kontrolou jejich činnosti většinou nelze pověřit nikoho jiného, než další odborníky. Mezi odborníky a příslušníky profese je tak podstatný rozdíl.
Odborníkem se člověk stává na základě svých znalostí a schopností, například tím, že absolvuje určitou školu a získá určitý certifikát. Profesionálem či příslušníkem profese nebo společenského stavu se stává tím, že jeho odbornost se pro něj stává i jeho povoláním.
Zpravidla je pro něj odbornost i součástí osobní identity, tedy pojetí sebe sama, zdrojem jeho statutu a předpokladem členství v určité skupině. Důležitým nástrojem regulace profesí, tedy řádného a spolehlivého výkonu důležitých odborných činností, se tak již od jejich vzniku stala jejich autoregulace na základě profesní cti. K ní se od dob středověku připojila samoregulace vykonávaná určitými sdruženími profesionálů, tedy cechy, komorami, nebo asociacemi, které hájili čest profese jako takové.
Pojem profesní čest může na první pohled znít archaicky, možná i romanticky. Ve skutečnosti jde však o jeden ze základních pilířů, na kterém spočívá fungování společnosti. Je klíčovým mechanismem, jakým společnost zajišťuje kvalifikovanou práci, především tam, kde formální nástroje, zajišťující její odbornost a nezávislost, selhávají.
Zásadní kroky, abyste byli finančně za vodou. Musíte je stihnout od 20 do 50 let |
Z pohledu profesionála je pocitem osobního závazku a odpovědnosti, který nelze nařídit zákonem ani vynutit veřejným dohledem. Je pojený s přesvědčením, že výkon dané profese má širší společenský význam, že její členové vykonávají službu veřejnosti a že její příslušníci by neměli tolerovat neetické chování ani u svých kolegů.
Profesní čest a odvaha
Profesní čest je tak více než slovo. Je to tichý kompas, který profesionálům ukazuje, jak jednat správně, často i v prostředí, kde vládne zpochybňování hodnot, oportunismus nebo „tlak na výkon“.
Vliv tohoto kompasu může však být různý. Lépe funguje u profesí, ve kterých vládne silná profesní identita, tedy tam, kde je profese, či příslušnost k určitému stavu, důležitějším nástrojem osobní identifikace než zaměstnání. Silnější je proto většinou i tam, kde příslušníci profesí vykonávají svou činnost samostatně.
Požadavky profesní cti se totiž někdy mohou dostat do rozporu s požadavky organizace, kde příslušník profese působí. Dodržování profesní cti se tak pro ně může stávat věcí osobní odvahy nebo dokonce určitého etického dilematu.
Příkladem je závazek lékaře k pacientovi, vyplývající z Hippokratovy přísahy, za jehož striktní naplňování mu v jeho zařízení hrozí postih, například proto, že upozorňuje na jeho systémové nedostatky. Podobným příkladem je novinář, jehož profesní čest je spojena s pravdivostí, objektivitou a nezávislostí jeho článků, který i přes tlak majitele nebo sponzora svého média nestraně informuje o určité nepohodlné pravdě.
Na řadu lidí působí majetnický efekt. Patříte k nim i vy a znáte jeho dopady? |
Snadněji se proto profesní čest udržuje v organizacích, ve kterých vládne určitá „výchova ke cti“, v jejímž rámci hrají svou úlohu vedle nadřízených i starší či respektovaní kolegové či mentoři.
Výzvy a nebezpečí dneška
Výzvou dneška a důvodem, proč o profesích mluvit, je „profesionalizace“ některých nových oborů, tedy jejich přerod v profese, motivovaná snahou o podporu jejich společenského uznání. Tedy uznání toho, že jde o činnosti, které pro společnost mají důležitou roli. Nebezpečím doby je naopak možnost vzniku „post profesní společnosti“, kde tradiční profese ztrácejí své výsadní, nezávislé a odpovědné postavení, nejčastěji proto, že ztrácí svou společenskou důvěru.
Výzvou spojenou s „profesionalizací“ některých nových oborů (např. datoví analytici, influenceři, AI vývojáři, ESG manažeři) je vytvoření jejich vlastních etických pravidel a standardů v duchu tradičních profesí, ale i zavedení formálního vzdělávání a certifikace, autoregulace jejich činnosti, zaměřená na zajištění jejich kvality a odpovědnosti.
Příkladem je profese specialisty AI, který navrhuje algoritmy, mající velký společenský dopad, u kterého není jasné, kdo ho řídí či komu odpovídá, nebo jaké jsou jeho etické principy či limity. Profesionalizace by tyto otázky mohla řešit.
Psycholožka: Mají práci, rodinu i uznání, ale cítí prázdno. Jak to řešit? |
Riziko „post profesní společnosti“, tedy rozpadu tradičních profesí, spočívá na druhé straně v tom, že některé tradiční profese (lékaři, učitelé, novináři, právníci, inženýři) ztrácejí část svého výsadního a nezávislého postavení, a to nejen proto, že jejich činnosti jsou částečně nahrazovány umělou inteligencí nebo nejrůznějšími „rychlokurzy“, ale i z toho důvodu, že veřejnost je méně ochotná respektovat autority, případně že v ní vůči některým profesím, například vědcům, soudcům apod., roste nedůvěra. Svou roli může přitom občas sehrávat i fakt, že některé profese se komercializují: lékař se stává „poskytovatelem služeb“, učitel „dodavatelem obsahu“ výuky apod.
Rizikem „post profesní“ společnosti je situace, kdy představitelé profesí ztrácejí své výsadní postavení založené na své odbornosti a cti, a na jejich místo nastupují ti, kteří ho budují na své popularitě.
Profesní čest jako předpoklad důvěry
Profese a jejich příslušníci, kteří si na základě své odbornosti a profesní cti, především objektivity a nestrannosti, udržují i svou důvěru, jsou tak nadále jedním z klíčových pilířů společnosti. Brání tomu, aby se rozhodování o klíčových odborných tématech ujali lidé, kteří nechápou důsledky svých návrhů nebo rozhodnutí. Profesní čest odborníků je i důležitým předpokladem důvěry veřejnosti k odbornosti a odborným autoritám vůbec.
Pokud si mají odborníci svou důvěryhodnost udržet, je třeba, aby dávali najevo, že svou profesní čest neztratili. Tedy že vedle svých znalostí, jsou i osobně poctiví, svým názorům věří, příliš často je nemění a jejich doporučení jsou vedena zájmem široké veřejnosti.
V některých oblastech, například tam, kde se výsledky odborného snažení týkají větších počtů lidí, a jejich dopady jsou viditelné až po letech, to nemusí být jednoduché. Není to však nemožné. Svědčí o tom nedávný vývoj ve Velké Británii, kde se nedlouho po odhlasování Brexitu ukázalo, že důvěra veřejnosti vůči odborníkům, vzrostla. Dokonce převýšila důvěru, kterou lidé v průměru mají vůči svým rodinným příslušníkům a přátelům. Většina odborníků totiž, na rozdíl od politiků a jejich „odborných“ nohsledů, na rizika Brexitu poukazovala.
Prvým předpokladem k tomu, aby odborníci tuto důvěru veřejnosti získali zpět, však zpravidla je, aby opustili svou zálibu odlišovat se používáním zbytečně složitého či záměrně nesrozumitelného žargonu. I laik v dané oblasti totiž často pozná, že tento sklon je spíše výrazem nejistoty.
Hledáte práci adekvátní vašim schopnostem? Vyberte si z aktuální nabídky práce na jobDNES.cz |
