Začínali s Esmeraldou v bývalém kravíně. Dnes mají 65 zaměstnanců a daří se jim

Vystudoval jste průmyslovku, po škole nastoupil do zaměstnání, tam jste ale dlouho nezůstal. Proč?
Miroslav Ponec: Pracoval jsem ve firmě, která v té době spolupracovala na výstavbě jaderné elektrárny Temelín. Teplé místečko ve velké společnosti mě však po chvíli přestalo naplňovat, a i přes nevoli rodičů jsem se pokoušel podnikat. S kamarádem jsme měli obchod s oblečením nebo jsme prodávali potraviny. To byla mnohem větší zábava.

Od oblečení ke střešním taškám je přece jen poněkud daleko. Jak vás vůbec napadlo takto změnit obor vašeho podnikání?
Miroslav Ponec: Asi po roce a půl podnikání nám bylo jasné, že bychom se měli zabývat něčím smysluplnějším. A tak vznikla myšlenka výroby střešní krytiny. Nápad byl na světě, ale kamarád se rozhodl vrátit zpátky ke svému elektrotechnickému oboru. A jediný, s kým jsem si dovedl představit něco takového rozjet, byl brácha. Bratr byl ostatně také stavař, tehdy na pozici stavbyvedoucího u lokální stavební firmy.

Kdy a jak jste vyrobili první střešní tašky? A byl o ně zájem?
Eduard Ponec (bratr Miroslava): První betonovou tašku jsme s bratrem vyrobili na podzim v roce 1993 na úplně novém stroji, který dokonce zkonstruovali čeští strojaři.
Miroslav Ponec: My jsme se nejdřív lisovací stroj pokoušeli vymyslet a vyrobit sami, ale tento plán úplně nevyšel. Byli jsme v tu chvíli bez peněz, ale přeci jen se na nás usmálo štěstí a dokázali jsme koupit Esmeraldu. Jméno získala o pár let později, samozřejmě pro svou zelenou barvu, a zůstala s námi až do roku 2012. Mimochodem, kolega, který ji pokřtil, u nás pracuje dodnes na pozici směnového mistra.
Eduard Ponec: Odbyt byl zajištěn hned od první vyrobené tašky, tehdy byla po veškerém stavebním materiálu obrovská poptávka.

Továrna stojí na místě bývalého kravina. Jak jste k němu přišli?
Eduard Ponec: Náš taťka pracoval začátkem devadesátých let jako technik v JZD Temelín a věděl, že sháníme nějaký objekt, kde bychom mohli rozběhnout manufakturu. Jednoho dne přišel a říkal, že v Kočíně je bývalý kravín, na který je vypsaný demoliční výměr.
Miroslav Ponec: V té době jsme měli několik dalších tipů, a když si to zpětně uvědomujeme, ostatní lokality by nebyly z dlouhodobého hlediska dobré. Tady byla možnost dalšího rozvoje i slušné napojení na infrastrukturu. Dnes se to jeví jako vizionářské rozhodnutí, tehdy to ale bylo rozhodnutí dvou mladých kluků.

Můžete srovnat začátky firmy a současnost? Co vše se změnilo?
Eduard Ponec: Celkově se zásadně změnil obor jako takový. Jednak se zprofesionalizoval, jak po obchodní, tak po řemeslné stránce. Konkrétně u nás na straně obchodu změny vycházely především z budování obchodní struktury, kterou jsme v počátcích neměli. Dnes jsme jednoznačně ve struktuře výrobce, obchod, realizační firma a koncový zákazník. Dříve to fungovalo tak, že kdo přišel, tak si od nás tašky koupil. Tak to chodilo v prvních deseti letech, kdy se v podstatě nerozlišoval majitel farmy a nějaké stavebniny.
Miroslav Ponec: Ve výrobě se za těch 30 let změnilo kompletně všechno. Jediné, co zůstalo, je hlavní princip lisování na podložky v nekonečném pásu betonu, který se pak stříhá na jednotlivé tašky. Zbytek se ve jménu automatizace, digitalizace a úspoře materiálů a energií naprosto změnil. A v tomto duchu neustále pokračujeme.

Proč máte ve znaku kohouta?
Eduard Ponec: Kohouta či korouhvičku si lidé na štíty střech umisťovali už ve středověku. Dodnes je můžeme najít i na několik set let starých kostelech. Naši předkové věřili, že kohout, známý také jako symbol života a ranní bdělosti, ochrání jejich dům před zlem a nepříznivými silami.

Kolik domů za třicet let existence firmy chrání vaše střechy?
Miroslav Ponec: Spočítali jsme, že za tu dobu vychází počet vyrobených a dodaných střech pro představu na přibližně 45 tisíc průměrně velikých rodinných domů.

Ve firmě už pracují synové vás obou, dostali to příkazem, nebo vzešla iniciativa od nich?
Eduard Ponec: Všichni naši kluci pracují ve firmě sami od sebe už od patnácti let, kdy přirozeně začali jako brigádníci a později se postupně přesunuli do pozic, které jim vyhovují a baví je. Samozřejmě každý máme na starosti více věcí, ale primárně máme kompetence rozdělené.

Je rodinná firma výhodou nebo naopak rodinná spolupráce přináší více konfliktů?
Miroslav Ponec : My všichni v tom vidíme spíš samé výhody. Ve spolupráci je vždycky síla a v rodinném kruhu je největší výhodou důvěra, kterou mezi sebou máme.

Kolik dnes zaměstnáváte lidí a jak se u vás mají, myslím mzdy, benefity?
Eduard Ponec: Dnes je nás dohromady 65. U všech kolegů máme snahu vytvořit pohodovou pracovní atmosféru, včetně finančního ohodnocení. Jednoznačným ukazatelem spokojenosti zaměstnanců je pro nás velmi nízká fluktuace, někteří kolegové jsou tu s námi i přes dvacet let.

A také zaměstnáváte roboty.
Miroslav Ponec: Ano, máme jich už 13 a uplatnění nacházejí zejména ve výrobě tvarovek a betonového příslušenství, kde byl vždy velký podíl ruční práce. S dnešními technologiemi je však spoustu problémů řešitelných automatizací a roboti úspěšně nahrazují namáhavou a opakující se práci lidí.

Jaké máte plány do budoucna?
Miroslav Ponec: Určitě bychom chtěli postavit novou výrobní kapacitu, která bude poplatná 21. století a bude mít dlouhodobé trvání. Chceme se zapojit do debat a vývoje budoucnosti střešní krytiny. Řešit otázky, zda ji vyrábět jen z betonu nebo zda pojivem bude cement. Právě to je i kvůli uhlíkové stopě hodně diskutovaná věc.
Eduard Ponec: A rádi bychom přišli s něčím, co by skočilo do nové vývojové etapy. Naše krytina musí mít do budoucna přidanou hodnotu.